OneLand - výprava do Asie

O voze

Cestu do Ruska a Skandinávie jsme podnikli Fordem Sierrou, na Island jsme se vydali VW Golfem II v neterénní úpravě a do Turecka a Íránu jsme vyrazili Fordem Transitem. Na základě zkušeností s výdrží různých vozidel jsme na cestu do Asie pořídili vůz dostatečně odolný pro cestování po cestách a zejména necestách a zároveň dostatečně velký pro spaní uvnitř.

Přibližně rok a půl před plánovanou cestou jsme koupili Land Rover Defender 110, vyrobený v roce 1998, osazený pětiválcovým dieselovým motorem TD5 o výkonu 90 kW.

Defender byl v poměrně zašlém stavu, po minimálně dvou nehodách, kdy byl nejprve havarován na předek a dalším majitelem pro změnu převrácen na střechu. Různé drobnější následky těchto nehod vyplouvaly na povrch během oprav a preventivních výměn, jimiž jsme ho připravovali na cestu. Mimo jiné jsme řešili elektroinstalaci. Majiteli před námi byli elektrikáři a Defík by mohl vyprávět o kovářově kobyle. Vyměněli jsme také např. oba kříže předního kardanu, obě zadní poloosy, všechna ložiska kol, všechny unašeče kol jsme nechali nahradit pevnostními, dávali jsme nové zadní destičky a komplet levý přední brzdič, komplet spojky, nový regulátor tlaku paliva, nový kabel ke vstřikům paliva, nechali jsme přetěsnit vstřiky a vyměnit všechny náplně převodovek, diferenciálů a náprav.

Na asijskou cestu jsme Defíkovi přidali kryt řízení, šnorchl proti prachu i vodě, pořídili 6 nových koleček (máme dvě plnohodnotné rezervy). Přední část chrání rám s přídavnými světly a na střeše máme pochozí zahrádku. V interiéru ubylo sedm zadních sedaček a přibylo lůžko a nezávislé topení. Jedno sedadlo poté opět přibylo jako nouzové. Zadní boční okna jsme nahradili bílými plnými plechovými stěnami. Máme s sebou šest dvacetilitrových a dva desetilitrové plechové kanistry na naftu a dva plastové dvacetilitrové na vodu. Od našeho partnera toomich.cz jsme dostali markýzu, která nám pomáhá proti nepřízni deště, slunce a sněhu.

Náš Def - holátko a na cestě.

Eliott.in nám s sebou poskytl několik náhradních dílů, které tak spolehlivý vůz může potřebovat. Z těch významnějších to jsou: startér, alternátor, vodní pumpa, řemen příslušenství motoru, napínací kladka řemene, spojkový válec, kloub přední poloosy, dvě ložiska kol, svislý čep s ložisky, dva kříže kardanu, elektromotor podávacího čerpadla nafty, termostat chladiva, váha vzduchu, snímač otáček klikového hřídele, snímač teploty a tlaku sání, sedm vzduchových filtrů, sedm olejových průtočných, pět olejových odstředivých, dva filtry paliva, všechny brzdové destičky a 4 stěrače. Spousta žárovek, pojistek a relátek a k tomu několik desítek metrů drátů.

Z domova jsme vyráželi se zásobou těchto náhradních náplní: 8 litrů motorového oleje, 3 litry převodového oleje, 2 litry brzdové kapaliny, půl litru vazelíny do rejdových koulí. Dvě kartuše bitumenového tmelu (medvědí hovno), kartuše akrylátového tmelu, konstrukčního lepidla a kamnářského tmelu, sprej odmašťovače a dva spreje různých nestékavých maziv a tuba univerzálního chemoprénu.

Při startu dále nechybělo šest stříbrných lepicích pásek (duck tape), deset úzkých elektrikářských gumových lepicích pásek, samovulkanizační instalatérská páska široká a úzká, sto elektrikářských plastových stahovacích pásek a klubko vázacího drátu.

Kromě běžného nářadí jako jsou kladivo, sikovky, štípačky, kombinačky, gola sada, dvě sady klíčů, dvě sady imbusů, dvě sady torxů, sady šroubováků, dláto, majzlík, páčidlo, pilník, brousek a listy pily na železo jsme na výlet vzali také nástroje, které jindy necháváme doma: tlakovou maznici s vazelínou, dva multimetry, páječku a elektrický kompresor vzduchu. Na cestu jsme dostali také Nanocom, servisní diagnostiku pro komunikaci s řídicí jednotkou Defa.

Cestujeme s vázanou knihou servisních postupů a to pro případ, že by selhalo několik tisíc stran elektronické technické dokumentace celého vozu, postup oprav, návody, schémata mechanických a elektrických sestav ve formátu *.pdf uložených na našem notebooku.

Opravy Defa během cesty

Během cesty jsme na Defovi dělali průběžné opravy a údržby, jejichž přehled uvádíme v tomto odstavci:

Pájku jsme poprvé použili k oživení podsvětlení palubní desky a tachometru na obchvatu u Budapešti. V Turecku jsme poprvé doplňovali olej do rozvodovky a to jsme dělali i po zbytek cesty. Ztráta oleje z rozvodovky činila velmi přesně litr za každých pět tisíc kilometrů. Provedli jsme zástavbu nezávislého topení a rozvod horkého vzduchu pomocí vodovodních trubek zakoupených na trhu. V Turecku jsme také poprvé měnili motorový olej a všechny související filtry. V Íránu jsme poprvé píchli, a to hned dvakrát za sebou. Kontrolovali jsme několikrát olej v diferenciálech, ale doplnili jsme za celou cestu jen dvakrát asi deci do zadní nápravy.

Cestou do Lahore ve východním Pákistánu se ozval kříž předního kardanu, ale naše původní podezření vedlo ke kloubu poloosy. Kloubu jsme doplnili vazelínu, ale hvízdání neustalo. V Lahore jsme navštívili LR servis, kde nedbali Hanysových podnětů ohledně kardanu a hvízdání léčili výměnou napínací kladky a řemene motoru, neboť se jim zdálo, že zvuk jde od motoru. Po promazání kardanů Defík nakonec utichl.

V Indii jsme dlouho na Defa nemuseli sáhnout, až u Bengálského zálivu začal opět hvízdat kardan a tentokrát už se kříž musel vyměnit. Kardan jsme vyndali na benzínce a k překvapení všech přítomných jsme i poté odjeli (na zadní náhon). Nový kříž jsme namontovali druhý den v autodílně. Snažili jsme se získat pro Defa opět motorový olej, ale v Indii nemají 5w40, dlouho jsme to odkládali a nakonec Def dostal 15w40 a na něj jezdil většinu himálajského úseku v Sikkimu. Nakonec jsme v Assamu 5w40 sehnali a Def dostal, co mu patří. To jsme za sebou měli sérii oprav a výměn kol, opět po dvou defektech, které přišly krátce po sobě. Ukázalo se, že bezdušová pneumatika, ač používaná jako dušová, se hůře sundavá kovovou tyčí; díky tomu nám také jednu pneumatiku poškodili právě šikulové v jedné indické opravně pneu.

Další specifikum indického provozu nás stálo kontakt spouštěče klaksonu. Britové jej nedimenzovali na to, aby troubil přibližně padesát procent času, kdy je spuštěn motor. Auto bez klaksonu je v Indii v podstatě nepojízdné, tak jsme zaměnili páčky a od té doby troubili ostřikovačem. Při úprku do Nepálu jsme museli dotáhnout uchycení panhardky na rámu. V Nepálu jsme ze zvědavosti opět navštívili LR servis. Nechali jsme si svařit zahrádku a přetěsnit pravou rejdovou kouli, ze které neustále unikala vazelína, a nás už ji nebavilo doplňovat. Poté, co servisáci rozebrali svislý čep a pak se na něj snažili zpět trefit ložiskem pomocí velkého kladiva, prohlásili, že ložisko je poškozené. Nevíme, jestli bylo před naší návštěvou servisu, ale teď už zjevně ano. Dali jsme své vlastní náhradní, koupili jsme ještě krytku na blinkr, kterou Hanys rozbil při couvání, a servis zase radši rychle opustili.

V Nepálu v kempu jsme předělávali komplet zapojení předních světel, neboť odešla páčka přepínání na dálková a světla nešla žádná. Zapojili jsme několik dalších relé a okopírovali tak logiku rozsvěcení potkávacích a dálkových světel za použití jiných vypínačů. Opět jsme dotažením řešili uchycení panhardky, tentokrát k převodce řízení. Začínalo se ukazovat, že uložení přední nápravy dostává v Asii z celého vozu největší zátěž. Nejdéle nediagnostikovanou záhadou byl kovový zvuk vycházející z čumáku Defa. Nakonec jsme se odvážili ještě jednou do nepálského LR servisu a tam jsme zjistili, že je prasklá ocelová část silentbloku uložení motoru. Naštěstí na nás měl čas jen jeden technik, takže jsem všechny jeho dobré nápady dokázal uhlídat. Bez opravy, ale s pocitem, že konečně víme, o co jde, jsme zmizeli zpět do Indie.

Při přejezdu indického Himálaje jsme definitivně rozervali uložení pravého předního tlumiče na nápravě, při příjemném workshopu ve výšce čtyři a půl tisíce metrů nad mořem jsme silentblok nahradili kusem pneumatiky a plechovým víčkem od medu. V Lehu jsme pak opět měnili motorový olej s filtry, tentokrát napoprvé 5w40.

Další péči si Defík vyžádal až v severním Pákistánu. Praskla pravá přední pružina, opřela se o sebe o závit níže a chvíli to vypadalo, že to tak vydrží. Vydrželo to asi 80 kilometrů jízdy bez asfaltu, a pak se pružina začala dále sesmekat. Defa jsme odstavili, pružina šla ven, Hanys s ní dostopoval ke svářeči, po pár hodinách byl zpět a Defa jsme postavili opět na všechny čtyři. Další svařování zahrádky jsme provedli až v Kyrgyzstánu, to už se začala opět ozývat pružina, svár praskl a její polohu držel proužek plechu, který Hanys nechal navařit podél jako dlahu. Opravovali jsme ještě pneumatiku (přezdívanou „Boulák“), která byla stále nemocnější po zásahu indických lepičů.

Pružina nám dělala stále větší starosti až do chvíle, kdy jsme zadřeli ložisko kladky řemene příslušenství motoru. Kladku jsme vyndali, auto nechali na benzínce a odjeli do blízké Almaty nejprve do zastoupení LR, ale tam nám nepomohli, jen nás poslali na špatnou adresu distributora ložisek. Nakonec jsme ještě týž den sehnali ložisko a těsně po setmění skončili i s montáží na benzínce. Def zase vrčel, ale po intenzivnější jízdě v terénu jsme dolámali pružinu a přidali na ní ještě jeden zlom. Každý svářeč ví, že pružinu svářet nelze, a tak jsme použili lsti a Defa rozebrali před jednou dílnou. Když chlapi uviděli, že jsme z tlumiče svlékli tři díly pružiny, nosili různé všelijaké jiné, ale na Defa nepasovala žádná. Ač to celou dobu odmítali, nezbylo jim nic jiného, než tři části svařit zase v jednu pružinu. Dojeli jsme na ni až domů. V Kazachstánu jsme také naposledy vařili zahrádku, pak už jsme se svářeči nezdržovali a její nožky bandážovali lepicí páskou.

Na cestě z Kazachstánu přes Rusko domů jsme ještě dotahovali tyč řízení, nahrazovali silentbloky ramen přední nápravy a uložení postupně všech tlumičů. Def byl celý nakřivo, stále více silentbloků bylo tvořeno nařezanými pneumatikami a na rozmlácených ruských silnicích jsme často slyšeli hlasité údery železa o železo. Na Ukrajině jsme nechávali přelepit indickou záplatu na duši jednoho kola, která se odlepila. Úplně poslední workshop cesty jsme si udělali na parkovišti ve slovenském Rožumberoku, kde jsme měnili kříž kardanu. Def se sice nabízel, že to domů dojede na zadní, ale proč mu nedopřát, co si zaslouží.

Poznatky o další výbavě

Základní výbavu na cestování asi nemusíme popisovat, je stejná jako pro běžnou turistiku. Poprvé jsme vyrazili i s vodním filtrem, který se nám velmi osvědčil. Měli jsme i jednoduchý sprchovací systém sestávající z čerpadla na 12V a vody v kanystru. Během dlouhé cesty jsme pak své představy o tom, co je skutečně potřeba, museli doplnit o několik předmětů. Bez některých z nich bychom úmorné dny a noci zřejmě přečkali jen stěží.

V indickém Assamu Hanys na Indovi vyobchodoval přídavný větráček do kabiny, který jsme si namontovali místo zpětného zrcátka. Větráček byl rozhodně daleko užitečnější a díky němu jsme přežili mnoho parných dní strávených na horké silnici. Větráček padnul po několika měsících poctivé práce v Dillí, nejspíš vedrem.

Když nám začal zlobit klakson, koupili jsme si přídavný. Byť jsme ho namontovat nakonec nemuseli, dodal nám pocit jistoty srovnatelný s držením střelné zbraně.

V Nepálu se pro pobyt v hotýlkách ukázala jako velmi užitečný předmět varná spirála. Kvalita byla nevalná, cena nestála za řeč. Funkci plnila pár týdnů, po návratu domů jsme ji vyhodili. Určitě by bylo lepší koupit si kvalitní nerezovou spirálu ještě před odjezdem.

Během cesty jsme dokoupili také moskytiéru přes dvojlůžko. Mračna komárů se vyskytovala hlavně v horkých oblastech Indie a Nepálu. Díky moskytiéře jsme místo bezesných nocí mohli upadnout aspoň do nerušeného komatu.

Podobně bylo předmětů, které jsme sice vezli, ale nevyužili. Z věcí na Defovi to byla přídavná dálková světla vepředu, která budí respekt jen před vozy menšími, než jsme my, proti náklaďákům stejně neochrání. Při jízdě terénem jsme občas drhli tažným zařízením, vzhledem k tomu, že jsme vlek netahali, příště bychom ho z vozu sundali před cestou. Na střeše jsme vezli celkem šest dvacetilitrových kanystrů, které jsme rozdávali od chvíle, kdy bylo jasné, že už se nedostaneme do Mongolska. Kanystrů by stačilo o dost méně - jeden nebo dva. Poslední věc na Defa, kterou jsme nepoužili, byla diagnostika Nanocom. Ne snad proto, že by obecně nebyla užitečná, ale proto, že jsme jí promáčkli displej, takže se nedala ovládat.

Nevyužili jsme také krosny, neb celý náš výlet měl natolik expediční charakter a Defem jsme se vždy dostali tak daleko, že vydat se ještě s batohem na trek už jsme ani neměli chuť. Stan jsme využili jedinkrát, když jsme se snažili usnout ve vedru v Islámabádu. Bylo to stejně nesmyslné jako snažit se usnout v autě. Víc nás ale mrzí, že jsme si za celý rok ani jednou nezahráli badminton, přestože pálky i míčky s námi jely už z Prahy.

Pokud bychom se ještě někdy vydali na podobně dlouhou cestu, zřejmě by to bylo větším autem, kde by bylo možné mít sprchu s teplou vodou a wc uvnitř. Pokud bychom se ještě někdy vydali do podobně horkých destinací, určitě by to bylo autem s klimatizací a ledničkou. S ledničkou ani ne tak kvůli pivu, které se ve většině východní Asie stejně nesežene, ale hlavně kvůli uchovávání léků. Naprostá většina evropských léků se má uchovávat do 25 stupňů. Několik měsíců cesty jsme v autě rozhodně měli víc. Z léků by to na delší několikaměsíční výpravu také chtělo víc než jen jednu krabičku Ercefurylu.

Náš poslední postřeh se týká střešního stanu. Neuvažovali jsme o něm především kvůli operativnosti nočních odjezdů, a i historky jiných cestovatelů, za nimiž se různá individua vydávala v noci po žebříku, nám daly za pravdu. Na druhou stranu má střešní stan výhodu, o které jsme nevěděli. Pokud je přes den teplota například padesát stupňů a v noci klesne na osvěžujících pětatřicet, ve stanu na střeše si můžete užívat chládku v podstatě hned, zatímco rozpálené auto plné věcí nevychladne ani za celou noc.

O voze | 3

Partneři

Při přípravě cesty jsme se rozhodli požádat o podporu partnery, jimž bychom rádi na oplátku přinesli zviditelnění. Jejich podpora nás těší o to více, že nám ji poskytli v hektických chvílích před odjezdem, kdy se dal celkový výsledek cesty těžko odhadnout.

Land Rover support naší výpravy je Eliottova dílna pro všechny Land Rovery.

Patrik nám poskytl předodjezdovou kontrolu vozu a zapůjčil náhradní díly, které vezeme s sebou. Své jméno s naší výpravou spojil i přesto, že jsme vůz pořídili v relativně špatném stavu a investovali do něj omezené množství prostředků, takže pravděpodobnost jeho selhání je vyšší, než kdyby se udělala generálka všeho, což by si náš Def sice zasloužil, ale nebylo mu to dopřáno.

Offroad Equipment support naší výpravy je obchod s doplňky Toomich.cz.

Honza nám nabídl, ať si z jejich širokého sortimentu vybereme, co by se nám hodilo s sebou. Hlavní součást, kterou bojujeme proti dešti a slunci, je markýza, a protože spíme převážně v autě, ventilaci nám zajišťují jeho mřížky do oken.

Partnerem pro webový prostor se stala společnost Sinfin.

Díky firmě Sinfin máme tyto stránky, od registrace domény po celkové zpracování. Filip našim požadavkům vyhověl ve všech ohledech bez sebemenší naděje na odměnu.

Partnerem pro svobodné cestování se stal outdoorový obchod Hanibal.

Pavel se Zdeňkem z obchůdku Hanibal nám opět pomohli sehnat vše, co jsme si navymýšleli. Jednotlivce nesponzorují, mají vlastní fond na podporu přírody, ale vyšli nám vstříc i cenově. S obchůdkem jsme v kontaktu už desátou sezónu a podpořil nás i při předešlých výpravách.

Partneři | 4

Na cestě - Aktuality

Srpen 2011

Zbrojíme na cestu.
Vyřizujeme víza: Írán, Pákistán, Indie a karnet pro auto...

Trénujeme na cestu.

Září 2011

Auto dostalo šnorchl a expediční zahrádku.
Postupně lepíme loga našich drahých partnerů.

9. říjen 2011

Poslední víza jsme dostali až 4. října.
Íránci nás zdařile tahali za nos, jestli potřebujeme pozvání od cestovky či nikoliv. Podali jsme tedy žádosti bez pozvání, ale pak jsme postupně podléhali nátlaku a zaplatili jsme ještě bokem cestovce na švýcarské konto. Ono to není nutné, ale bez toho to nejde. Zvykáme si na Asii.
Indové nechtěli dát vícevstupové vízum, prý jen na základě předložených letenek. Museli jsme doložit, že si na jízdu autem letenky nekupujeme.
Pákistánci nám sice dali víza také jinak, než původně chtěli, ale ti ani nepředstírají, že v tom mají nějaký systém.
Výsledkem je, že máme vízy pokrytu cestu do Indie, kde nám vízum platí do konce března. Z Indie si můžeme, díky dvouvstupovému vízu, odskočit do nějakého přilehlého státu, třeba Bangladéše.
Karnet na Auto máme platný rok a můžeme navštívit 10 států, které karnet vyžadují. Dříve přívětivá kauce 6000 Kč se však více než zpětinásobila.

10. říjen 2011

11:20 10. 10. 2011 vyrážíme.

Vyrážíme.

24. říjen 2011

Jsme v Nigde, městečku uprostřed Turecka. Minulé dny jsme trávili návštěvou antických a ještě starších památek v západní a střední části Turecka. Možná se vydáme na krátký trek v pohoří Ala Daglar, ale nebudeme to moc přehánět, dny jsou krátké a noci chladné. Vše jde podle plánu, který nemáme.
Auto slouží, jak má. Turci jsou milí a přátelští. Konflikt s Kurdy ani zemětřesení jsme zatím nijak nepocítili.

5. listopad 2011

Jsme v městě Van u jezera Van. Zítra pravděpodobně vstoupíme z Turecka do Íránu.

Hamám

Turecké lázně patří k Turecku stejně jako jeho kuchyně. Můžete projít městem a neochutnat žádnou lákavou pochutinu, můžete také projít městem a vynechat hamám. Lidé, kteří ve městě žijí, většinou jedí doma, do restaurace zajdou spíše s přáteli, a v jídelnách tak spolu potkáte častěji kamarády a kolegy než rodiny. Rodina zajde do restaurace, když je na cestě v jiném městě, nebo při zvláštní příležitosti. Restaurace tak nejsou jen místem zahnání hladu, ale také společenským prostorem a vizitkou pro návštěvníky. Podobně je to s hamámy, dnes už nejde o to, že by Turci doma neměli koupelnu a museli chodit do veřejných lázní jen proto, aby očistili své tělo. Návštěva hamámu sice přináší fyzickou očistu, ale především umožňuje člověku odpoutat se od světa mimo hamám. Hamám navštěvují lidé jednotlivě nebo ve dvojicích až trojicích, zřídkakdy ve větší skupině. Atmosféra se nese v tichém klidném duchu, kdy nejhlasitější zvuky vydává tekoucí voda. Muži spolu mluví klidně a tiše nebo vůbec. Na hádky je dost místa venku.

Návštěva hamámu má logickou posloupnost. Ta člověku umožní odejít ze světa venku do světa bílého mramoru a po očistění opět ven. Při vstupu dostanete pantofle, zástěru (dílec látky) a je vám přidělena kabinka ke svlečení. Nazí v pantoflích v zástěře kolem pasu vstoupíte do samotného hamámu – většinou původní historické budovy, bíle malované, minimálně do výše postavy obložené mramorem. K dispozici je kromě toalety a míst k umytí také sauna a velký mramorový stolec prohřátý na teplotu vhodnou k uvolnění svalstva – můžete jen odpočívat nebo požádat o masáž, stejně tak hlavu si buď umyjete sami, nebo si ji necháte umýt. Až budete ležet na zádech na prohřátém mramorovém stole, zavřete na chvíli oči. Nad vámi se pravděpodobně bude klenout jedna z největších kopulí hamámu, které ho charakterizují i při pohledu z venku, s venkovním světem ale budete spojeni jen několika barevnými sklíčky ve stropě, která mnohdy budou mít tvar hvězd. Nikdo po nikom nic nechce, nikdo na nikoho nespěchá – svět jiný než venku. Budete-li mít klidu uvnitř páry, tepla a čisté vody dost, odeberete se zpět do předsálí, kde vám obsluha vysuší hlavu a dá ručníky. V převlékací kabince nebo u ní je ještě pohovka – můžete si v klidu poležet, odejít je na návštěvě hamámu to nejtěžší, tak ať jste dobře odpočatí.

Návštěvou hamámu dopřejete čistotu tělu a odpočinek duchu. Jednotlivé hamámy se liší stářím, velikostí a uspořádáním, a tak je hamám i vizitkou každého města podobně, jako úroveň restaurací nebo hotelů. Všechny hamámy striktně oddělují očistu mužského a ženského těla. Buď jsou pro ženy otevřeny v jiné časy než pro muže (takové hamámy bývají přibližně dvě třetiny času otevřeny mužům, nebo přinejmenším pro muže vyhrazují příhodnější denní dobu) nebo mají dvě části oddělené už od vchodu z ulice. V takovém případě bývá ženská část hamámu skromnější, například může chybět sauna nebo jsou prostory menší.

Pro cestovatele je hamám ideálním místem pro odpočinek a očistu. Většinu návštěvníků však tvoří místní pravidelní hosté. Stejně jako je tomu v případě ostatních všednodenních slastí, jakými jsou popíjení čaje, klábosení, hraní begamonu či karban, i navštěvování hamámu se v Turecku věnují zejména muži.

Hamám v Afjónu.

Několik fotek z cesty po Turecku.

Neolitické malby.

Tančící derviši.

Snídaně.

Oprava kurdské pušky.

Begamon.

Mešita v Konye.

Ruiny kostelů ze 6. století na větrném vrchu.

Noční Antakya.

8. listopad 2011

Jsme v Urumiye v západním Íránu.

Kurdové

Při cestě Tureckem nás v Konye zastihla zpráva, že Kurdové zabili 26 vojáků. Média v Čechách tuto informaci interpretovala různě a my neměli zprávy téměř žádné. O incidentu věděl každý také v Turecku, a tak jsme začali vyzvídat, co to znamená. Přes území obývané Kurdy jsme se chystali projet do Íránu. V infocentru v Konye mladá žena bez zaváhání událost označila za teroristický útok: teroristé zabili vojáky. Jak úžasně slovo terorismus vystihuje vše, co nechceme pojmenovat! Korektnost nadevše. Až na přímou otázku přitakala, že to byli Kurdové.

Ona kurdská otázka má pochopitelně dvě strany. Na jedné straně stojí terorismus, který odsoudí každý bez ohledu na to, kým a proč je páchán, a na druhé straně národ, kterému po staletí kdekdo slibuje nárok na vlastní stát. Kurdové dnes obývají především východní část Turecka, severní část Iráku a západní Írán. Jejich národ je rozsekán hranicemi států, se kterými se neidentifikovali, a jejich dílčí boje za nezávislost mají tak různé podoby, že pojem Kurdistán vyjadřuje něco, co připomíná spíše dávné romány něž současnou politickou realitu.

Přesto slovo Kurdistán, totiž „kurdský stát,“ není vhodné v řeči s Turky používat. Jste-li cizinec, nejspíše to povede k tomu, že se Turek pokusí vám vysvětlit, že si pletete pojmy, a nejspíše bude tato jeho blahovůle provázena významně pozdviženým obočím. Naproti tomu třeba v takovém Diyarbakiru, hlavním městě Kurdistánu, vám na ulici většina lidí řekne, že země, po které chodí, je Kurdistán; že zrovna patří pod Turecko, je druhá věc a určitě se to dá brzy do pořádku…

Na první pohled jsou Kurdové lidé mírné povahy, srdeční, přátelští. Slušně oblečení (často v typických arabských kalhotách s nízkým rozkrokem) a inteligentně vyhlížející. Nesetkáte se u nich s přehnanou srdečností a přesvědčováním, že jejich nabídku večeře nesmíte odmítnout apod. Mnoho cestovatelů takové přehnaně srdečné chování vychvaluje a vyhledává. My jsme ocenili, že Kurdové svoji srdečnost a pohostinnost vyjadřují jinak. Dobře rozpoznávají a vyhodnocují situace, jsou schopni nabídnout pomoc a zároveň neobtěžovat a s respektem přijmout fakt, že jejich nabídka zůstane nevyužita. Podobně umějí bez přehnaných gest a příliš mnoha slov pomoc přijmout. Domluva s Kurdy, nakolik to bez znalosti jazyka a na základě gest a řeči těla může cizinec posoudit, probíhá otevřeně a za oboustranného respektu.

Přesto cestovatel naráží na podivný nesoulad a náznaky bouřlivého dění pod povrchem. Druhou stranou mince kurdské vstřícnosti je vulgární, agresivní chování kurdských dětí. Zejména v oblasti kolem jezera Van a východně od něj jsme se běžně setkávali se skupinkami bezostyšně žebrajících dětí, jež neváhaly hodit kamenem a ukazovat posměšná gesta – v ostrém kontrastu s mírnými a slušně vyhlížejícími dospělými. Jak z takových dětí vyrůstají kultivovaní dospělí?

V městečku Mardin u syrských hranic jsme v muzeu zastihli školní výlet, který tu byl na exkurzi. Neřízený pohyb asi stovky dětí po muzeu se celkem bezúspěšně snažila usměrňovat ostraha muzea, byly to takové malé dětské manévry a my byli středem pozornosti. Učitelé se díkybohu v Kurdistánu těší respektu, a tak dokázali děti umírnit a zapříst s námi hovor. Po několika větách učitelka najednou bez předchozí souvislosti řekla: „Moji lidé mají strach.“ Na otázku, kdo jsou „moji lidé,“ odpověděla: „Kurdové. Tohle jsou kurdské děti. Bojíme se násilí policie.“

Na jednom z posledních checkpointů před odjezdem z Turecka do Íránu jsme se dali do řeči s velitelem místní posádky žandarmy. Žandarma je něco mezi policií a armádou, v podstatě plní funkci policie mimo města. Tedy především monitoruje dopravu, pohyb lidí a zboží. Její stanoviště bývají opevněná proti lehkým zbraním a vojáčci neudělají krok bez automatické pušky. O problémech s Kurdy jsme s velitelem posádky mluvili asi půl hodiny. Počátek konfliktu vysvětloval kurdskou imigrací do jihovýchodního Turecka za irácko-íránské války v osmdesátých letech, kdy Turecko prakticky otevřelo hranice a do relativně málo osídlené hornaté východní části tehdy přišla valná část nyní zde žijících Kurdů. Ti neztratili vazby na své původní země a podle velitele jsou ve svém boji za nezávislost na Turecku podněcováni právě z Íránu a Iráku. Cílem těchto snah je oslabit roli Turecka v regionu. Sám velitel přiznal, že neví, jaké může mít taková situace řešení, a že žádná válka nevede k dobrému výsledku, nicméně že úkolem vlády je bránit stávající hranice Turecka a trvat na tom, že se v něm budou dodržovat turecké zákony.

Na rozpor mezi agresivním chováním spratků a vlídným a kultivovaným chováním dospělých odpověděl, že za tím může stát snaha dospělých vypadat spořádaně, a to především navenek a vůči cizincům, a naprostá bezstarostnost a beztrestnost mladistvých, kteří tak mnohdy dělají špinavou práci – provokace a napadání policie – s tichým souhlasem dospělých.

Milý, důvěryhodný, inteligentní velitel trvale žijící v Istanbulu, původen z Bosny, který strávil roky v USA a Evropě. Přesto je těžké takovému výkladu onoho nesouladu vnějškem a vnitřkem, mezi dětstvím a dospělostí uvěřit. Nikde jinde v celém Turecku jsme se nesetkali s tolika vřelými úsměvy a se slovy „Vítejte!“ nezištně pronesenými v chůzi jako právě v tureckém Kurdistánu. Zde jsme také potkali nejvíc mladých kluků navlečených v maskáčích vládní armády, hlídajících se zbraní v ruce různé checkpointy a obávajících se kurdských útoků. Těžko obhajovat zabíjení v jakémkoli zájmu čehokoli, jen je člověku líto, že se takový národ, jako jsou Kurdové, který chtě nechtě v člověku vzbuzuje sympatii, ocitl v tak nezáviděníhodné situaci, jejíž řešení je v nedohlednu.

Posezení v Šanliurfě.

Posádka žandarmy.

18. listopad 2011

Jsme v Kermánu v jihovýchodním Íránu. Přes Bam a Zahedán budeme mířit dále na východ. 22. 11. se pokusíme přejet do Pákistánu a pokračovat směrem na Quettu. Trasu od Zahedánu do Quetty absolvujeme pravděpodobně s policejní asistencí.
Na autě jsme dvakrát píchli kolo, jinak vše v rámci provozních tolerancí.

Několik fotek z cesty po Íránu.

Idyla pod ostnatým drátem.

Některým Toyotám jsme skoro nestačili.

Mrazák.

Pohořím Zardkouh východně od Koramabádu.

Přistání Marťanů se zdařilo.

Syrský kostel v Esfahánu.

Yazd.

Jak se skáče panák v Íránu.

Politicky korektní pouštění draka.

Pouští severně od Kermánu.

2. prosinec 2011

Jsme v Lahore, Pákistán. Po dvanácti dnech v Pákistánu se 4. 12. pokusíme přejet do indického Amritsaru. Tři dny jsme strávili v Quettě, dva na cestě do Bahawalpuru, kde jsme se den zdrželi. Podobně jako Quetta na nás působil i Multan. Z něj jsme včera přijeli do Lahore.
Def, ač statečně táhne, si vyžádal léčení drobných bolístek ve zdejším landroveřím servisu. Zbytek výpravy využil příležitosti a doléčuje nachlazení, které si člověk ve zdejším vedru užene stejně snadno jako v zimě doma.

Pákistánská Quetta

Hlavní a jediné město Baluchistánu, rozlohou čtyřikrát většího než Česká republika, jehož zrcadlovým obrazem je afghánský Kandahár vzdálený jen 200 kilometrů. Špinavé, zapáchající město bez kulturních památek, v roce 1935 zničené zemětřesením. Město s výrazným podílem Afghánců, kteří sem masově migrují od dob rusko-afghánského konfliktu. Město, přes něž procházejí drogy na své pečlivě střežené, dobře vyšlapané trase z Afghánistánu přes Írán do Evropy. Několikrát denně tu nad hlavou přeletí americké stíhačky. Třičtvrtěmilionové město, v němž lze cizince spočítat na prstech jedné ruky. Město, v němž se kvůli americkému působení v Afghánistánu a dorozumívacímu jazyku cestovatele, angličtině, snadno může stát, že v lepším případě jen nebude vítán. Na druhou stranu, Československo tu má vedle Ruska a Číny dobré jméno díky zbraním. Zbraně české výroby jsou na černém trhu stále oblíbené, na rozdíl od čínských fungují i v zimě. Pětihvězdičkový hotel je tu opatřen několikazónovou ochranou a vystavěn jako město ve městě. Při pohledu z ulice je ale zřejmé, že čím víc se opevňuje, tím lákavějším je cílem. Cizinci nesmějí po setmění opustit hotel a vlastním vozem se tu smějí pohybovat jen s ozbrojeným doprovodem.

Quetta je rozpolcená, je jako nechtěné dítě. Její správní význam pro region je nesporný, a snad právě proto je nutné nevidět, co se tu opravdu děje.

Quetta je pro cestovatele těžko čitelná pro určitý odstup, který si udržuje. Náš pocit nepatřičnosti pramení z dojmu, že jsme přijeli na návštěvu někam, kam se na návštěvy nechodí.

Výpadovka z Quetty.

Hlavní náměstí Multanu.

Pohled na Multan od Mauzolea.

Na večeři v Bahawalpuru.

4. prosinec 2011

Jsme stále v Lahore, Pákistán. Krátké zastavení u Muzea, které jsme navštívili před 14 dny v Íránu.

Muzeum svaté obrany

Jedním z charakteristických znaků íránských měst jsou podobizny imáma Chomejního, většinou bok po boku s ajatoláhem Chameneím, případně na pozadí podobizny prezidentovy. Se slogany typu „být věrný Chameneímu znamená být věrný Imámovi (Chomejnímu)“ se lze setkat v kterémkoli městě a v nejrůznějších podobách: billboardy, malby na zdi, plakáty. Ještě nezvyklejší než tato sebepropagace vládnoucích teokratů je pro našince setkání s tvářemi mužů padlých v íránsko-irácké válce. Na billboardech, na samostatně stojících sloupcích po obvodu kruhového objezdu, na sloupcích tvaru kvetoucí růže podél výpadovky z města. Kolorované tváře chlapců a mužů bez komentáře; každý ví, o co jde.

Všudypřítomné tváře.

Kdo neví nebo kdo si chce připomenout, pro toho je určeno Muzeum svaté obrany ve východoíránském Kermánu. Muzeum umístěné v betonové novostavbě výstředních tvarů sestává jen z několika místností. Úvodem se návštěvník dozví, že vinou slabosti a kolaborace předchozích vlád se území, na něž mají Íránci dědičné právo, zmenšilo na zhruba polovinu (do současných hranic). Další místnost obsahuje evidenci, že Irák se na obsazení západoíránského území v roce 1980 připravoval ve spolupráci s imperialistickými mocnostmi, zejména s USA. Tato evidence sestává z kopií listin a soukromých dopisů ve farsí bez překladu, a pro cizince tudíž zřejmost úvodního tvrzení zůstává zahalena jistou mírou nezřejmosti.

Muzeum svaté obrany.

V podobně dokumentárním duchu se nesou i následující místnosti muzea, v nichž autoři návštěvníkovi předkládají různé evidence, např. o statečnosti íránských vojáků a jejich věrnosti imámu Chomejnímu v tomto osmiletém válčení, k němuž byl Írán donucen Irákem. Muzeum je k návštěvníkovi citlivé a beztak drastický obraz války už dále nekomplikuje evidencí o tom, že Írán vytlačil Iráčany za hranice svého území už po necelých dvou letech a že namísto uzavření příměří zaútočil na území irácké, což vedlo k prodloužení konfliktu o dalších šest let. V několika místnostech jsou reportážním způsobem zachyceny momenty z války ve vší krutosti. Kromě fotografií jsou vystaveny identifikační karty, deníčky a kapesní korány vojáků, zbraně, bomby, venku tanky a minomety a zvuková kulisa z audionahrávky pořízené na frontě. Na chodbě muzea malby se symbolickými výjevy zachycujícími momenty z války a nářek pozůstalých.

Vlajka, korán, holubice míru a podobizna Chomejního na klopě.

Předposlední sál dosvědčuje velikost, jakou vznešený íránský národ prokázal při této „svaté domobraně“ vedené imámem Chomejním. Samozřejmě nemůže chybět „odborné zhodnocení výsledků války“ Imámem. Muzeum vrcholí sálem mučedníků, v němž na vás z podsvícené tabule hledí tváře desítek padlých vojáků. Úvodní komentář umožňuje návštěvníkovi pochopit význam hrdinství padlých: „Tito vznešení hrdinové islámské revoluce, učitelé sebeobětování, proletěli jako meteory oblohou neřesti a vyhnali cizáky a ďábelské lidi z čisté islámské země. Na oplátku mohou těžit z plodné pozornosti, jíž se jim dostalo od Imáma. Ctili svobodu a sebeúctu, neboť prolili svoji krev, která nyní dojde klidu v souladu s vůdcem a s islámským právem.“ Návštěvník vidí, že teprve činem, jímž člověk realizuje politické rozhodnutí za ty, kteří ho učinili, dostává nároku, který na něj klade jeho náboženství.

Země, v níž politická rozhodnutí tímto způsobem podléhají náboženské interpretaci, může obyvateli střední Evropy ledacos připomenout. Muzeum svaté obrany stojí za vidění. Čím je pro Írán důležitější, aby jeho obyvatelé správně chápali příčiny a význam války z donucení (a aby v případě podobné války byli opět připraveni nasadit život), tím většího významu nabývá návštěva Muzea svaté obrany pro cizince, zejména pro toho, který je dítětem civilizace už dlouho žijící v míru a blahobytu: aby nezapomněl, jakými prostředky se taková válka z donucení nejlépe vede.

Lepším zítřkům na dosah.

14. prosinec 2011

Pushkar, Rajastan, Indie. Jsme šestý den v Indii, máme za sebou Amritsar, Dillí a Jaipur.

Pro vaši bezpečnost jsme připravili...

Bezpečnostní rizika jsou jedna z nejhůře odhadnutelných rizik na cestě. Bezpečnostní opatření mají snížit pravděpodobnost útoku na členy posádky a na vůz. Bohužel stejně neprůhledná jako riziko je i účinnost bezpečnostního opatření. Cestovatel, který se podvoluje bezpečnostním opatřením, si tak může klást otázky, zda zmíněné riziko je skutečně reálné a zda přijatá opatření toto riziko snižují.

Kdybychom si při přejezdu nejprve íránským, a poté pákistánským Balúčistánem na obě tyto otázky vždy odpověděli kladně, a kdybychom nepochybovali o profesionalitě našich strážců, tento článek by nevznikl. Ozbrojený doprovod při našem pohybu po východním Íránu a západním Pákistánu tvořil někdy vojáček s puškou, který se nám nakvartýroval do auta, jindy auto s vojáčky upalující před nebo za námi. To samo možná bezpečnostní riziko přepadení vozu skutečně snížilo, avšak všechno okolo, co zdejší složky předvedly, působilo spíše opačně.

Tanečky s íránskou policií začaly 210 km před pákistánskou hranicí u obce Nasrat Abad, jejíž název naznačuje, v jakém duchu se neslo několik příštích dní pohybů za policejního doprovodu. Systém ochrany se v Íránu a Pákistánu v ničem podstatném neliší. Za naši bezpečnost je odpovědná policejní posádka příslušného okrsku, v němž se zrovna nacházíme. To ovšem vede k tomu, že nás policie přebírá poměrně neochotně a naopak dělá všechno pro to, aby se nás co nejdříve zase zbavila. A přesně podle toho to vypadá. Přebrání se může protáhnout na hodiny, naopak na hranici okrsku jsou policisté schopni udělat vše pro to, abychom odjeli, klidně sami nebezpečnou oblastí, klidně za soumraku, přestože v příštích padesáti kilometrech není jediný hotel a nepsané pravidlo praví, že jezdit v noci se v Balúčistánu nemá. Jakmile je to za hranicí rajónu, problém neexistuje. K tomu je třeba připočíst fakt, že málokteré sousedící okrsky jsou spolu schopné a ochotné komunikovat vysílačkou a některé okrsky nedisponují ani pojízdným vozem.

Výsledný pohyb by mohl vypadat tak, že když se přiblížíme s eskortou k hranici okrsku, bude tam na nás čekat vysílačkou přivolaná další eskorta. Několikrát, zcela výjimečně to tak skutečně vypadalo. Mnohem častěji jsme na hranicích okrsku tvrdli, než se podařilo službukonajícímu zavolat další hlídce, aby si pro nás přijela. Většinou se nikomu nechtělo, a tak například v Zahedánu bylo naše auto několikrát několik hodin vystaveno na různých kruhových objezdech a na výpadovce směrem k hranicím, aby každý dobře viděl, co jsme zač a kam jedeme. Když hlídka dorazí, žene nás svým rajónem, o braní nafty, natož o jakýchkoli osobních potřebách ani řeči. Výsledkem bylo, že jsme většinu času z krátkých dnů trávili trčením u silnice jako na výstavce, abychom se poté jako splašená zvěř v závěsu za policejním autem prohnali několika vesnicemi a opět se usadili někam na výstavku.

Přestože jsme byli už v devět ráno pouhých dvě stě kilometrů před hranicemi, díky bezchybné synchronizaci íránských eskort jsme trasu na hranice jeli déle než osm hodin a k velkému překvapení vojáčka, který nás doprovázel v posledním úseku, jsme na hranice dorazili těsně po zavíračce, takže jsme byli donuceni přespat v příhraniční vesnici Mirjaveh, kde kromě bídy, pašovaného opia a nafty skutečně není vůbec nic a kde jediný státní hotel zeje prázdnotou a je obehnaný ostnatým drátem.

Na pákistánské straně nás pro změnu jedna eskorta poslala dál s tím, že za kilometr si nás převezme další hlídka z navazujícího okrsku, bez obav, no problem, Mister! Urazili jsme tehdy sami 55 kilometrů oblastí, kde podle slov hoteliéra z Quetty nejezdí sami ani místní. K jedoucímu autu se sbíhaly děti s gestem značícím „peníze“, dospělí posedávali u cesty s tímtéž gestem. Když z jednoho auta začal vystupovat chlap se zbraní a stavěl nás, bez váhání jsme se rozhodli nezastavit. Policejní auta nejsou nijak zvlášť značená a uniforma se skládá z modrého svetru a libovolných kalhot. Z auta se vyklubal policejní vůz, dojel nás a vymohl si zastavení. Následoval slovní výprask, jak si to představujeme jezdit tady sami a proč jsme jim nezastavili. Na argument, že jsme nevěděli, jestli jsou praví policajti nebo bandité, neodpověděli, ale nezapomněli dodat, že to dělají pro naši bezpečnost. Něco přes 300 kilometrů z Dalbandinu do Quetty jsme jeli 9 hodin.

V čase, který jsme s Pákistánci strávili, jsme se však také poučili, jak krizové situace zvládat. Nezapomenutelná je chvíle, kdy vojáčkovi, který nás doprovázel na motorce, došel benzín. Se šťastným smíchem nám začal ukazovat, jak všelijak se dá motorka naklopit, aby ještě něco přiteklo. Nebo chvíle, kdy jsme už za tmy čekali uvnitř hliněné policejní stanice na další eskortu a venku se ozvala střelba. Náš chrabrý ochránce tehdy odložil pušku na postel a na lehko se šel podívat ven, co to bylo…

Výsledný dojem je takový, že dobře míněná opatření provedená naprosto nekompetentně vytvářejí nová rizika, jimž je cestovatel systematicky vystavován. Pomiňme zvýšenou nepohodu při cestování. Policejní manévry, při nichž policie demonstrativně zašlapává místní obyvatele do země, aby velectěné auto hostů ze zahraničí mohlo jejich špinavou vesnicí projet, zcela jednoznačně stavějí bariéru mezi místní a cestovatele, což zvyšuje primární riziko – o něž mělo jít především. Dále je riziko při pohybu Balúčistánem nepochybně zvýšeno i tím, že kvůli časovým prodlevám jsme denní etapy schválené policisty dojížděli opakovaně za tmy, a to i o několik hodin, což samozřejmě zlobilo jen ty poslední policajty a ne ty, kteří nás celý den zdržovali. Způsoby, jakými se nás za tmy snažili zbavit, jsou příkladnou ukázkou této čtyřdenní balúčské komedie. Byly to pokyny typu „jeďte sami, v příští vesnici je hotel,“ když tam hotel není, nebo „jeďte sami, za kilometr bude policejní stanice, kde dostanete eskortu,“ přičemž „policejní stanice“ značí opuštěnou budku, protože už vlastně skončila denní směna.

V městečku Sukkur jsme ráno hodinu a půl čekali na eskortu výslovně domluvenou večer („Bez eskorty nesmíte odjet!“), poté jsme se dozvěděli, že eskorta dnes není k dispozici. Odjeli jsme tedy sami a po zbytek Pákistánu už jsme policajtům nezastavovali. Jsme přesvědčeni, že zdejší bezpečnostní opatření jsou spíše součástí místního folklóru, než že by reálně snižovala původní riziko. Když potom uvážíme, že na nás přes všechna tato zpackaná opatření ani v Balúčistánu nikdo nezaútočil, nezbývá než soudit, že je tu celkem bezpečno.

Hlavním nebezpečím v Íránu byli velbloudi.

Zápis na checkpointu v Balúčistánu.

Bez benzínu to z kopce jede.

Obrněný Defender. Vzor kamufláže: kráva Milka.

24. prosinec 2011

Pachmarhi, Madhya Pradesh, Indie.

Hezké Vánoce!

Smrček ani jedličku tu nemají...

9. leden 2012

Přes Madhya Pradesh, Maharastru a Chhattisgarh jsme dojeli opuštěnými kraji Orissy až k Bengálskému zálivu. Navštívili jsme oblast Chilika lake a postupně se prokousali do Západního Bengálska. Nyní jsme v Kalkatě a zjišťujeme, kam a jak je možné poslat Defa, pro případ, že by se bál do Číny. Teplota je tu snesitelná, dost vlhko, občas silně prší a všude tu je pěkný bengál.

Píseň, kterou zpíval přední kardan v Pákistánu a kterou jsme vyléčili vazelínou, byla skutečně písní na rozloučenou. Kardan se po dalších 4000 km ozval zas a po ohledání bylo jasné, že tentokrát promazání stačit nebude. Vzdalo to ložisko kříže. Po hodinovém workshopu v dešti a za tmy putoval celý přední kardan do podpalubí, ráno jsme na zadní náhon dojeli k dílně, kde pomohli s výměnou kříže za náhradní vezený z domova. Defík se otřepal a už zase běhá všema čtyřma.

Pevnost a palác Amber.

Sloní serpentiny.

Úloha z indické autoškoly.

„Rádi si spolu vyjdeme."

Vodopád Bimlet v péči dobrých bohů.

National Highway 12.

Míčová hra ve vesnici Sirtek.

Archeologie pro každého.

15. leden 2012

Dnes vyrážíme z Kalkaty. Získali jsme víza do Bangladéše. Výstupní přechod z Bangladéše jsme po zmatcích na jejich ambasádě dostali takový, že ho atlasy ani internetové mapy dosud neznají. Snad se nám přesto podaří do Indie opět vstoupit ve státě Meghalaya, jak jsme plánovali.

O víkendu ruch na ulicích ustane.

31. leden 2012

Jsme opět v Kalkatě. Minulé dva týdny jsme cestovali Bangladéší jako pěšci, neboť nám Defa zabavili na hranicích. Systém nás vyhodnotil jako dovozce ojetin a požadoval složení zálohy ve výši dvojnásobku ceny Defa. Ten se sice cítil poctěn, ale stálo ho to návštěvu nejpřelidněnější země světa. Autobusy a vlakem jsme jeli navštívit jedno pobřežní letovisko, roviny rýžových polí a pahorky čajových plantáží. V Dhace, kde je smogu tolik, že o něj lze opřít lopatu, jsme záměrně nepobyli a i dalším velkoměstům jsme se snažili vyhýbat. Při odjezdu jsme Defa kupodivu bez problémů vyzvedli. Jak se mu na celnici dařilo, můžeme usuzovat jen z toho, že byl polepen bangladéšskými vlaječkami. Bangladéš si budeme pamatovat jako zemi krásných stromů a dřeva.

Odkaz níže: jak skvělý bhúvanéšvarský magazín zaznamenal průjezd červeného draka indickým státem Orissa začátkem ledna.
http://thebrokenscooter.com/2012/01/the-rover-diaries/

Alej vedoucí do Bangladéše.

Vodáci.

Podoba bangladéšského venkova.

Rýžová políčka.

Pagoda devíti planet.

Z vláčku.

Západ slunce tu berou také vážně.

Sběr petláhví na topení.

Ranní čaj vás postaví na nohy.

Místo borůvek čajovníky.

18. únor 2012

Jsme v Ravangle, v indickém státě Sikkim ležícím mezi Nepálem, Tibetem a Bhútánem. Po několika dnech v Darjeelingu jsme konečně opustili Bengálsko a vnořili se do Himálaje. Mezi zdejšími horskými národy je radost pobývat a po měsících strávených v nížině nás to tu těší o to víc. Po silnicích se tu člověk pohybuje spíš vertikálně než horizontálně, takže Def jezdí většinu času na redukci. Viditelnost je v této době spíše špatná, zase tu ale nejsou skoro žádní turisté.

V čajové plantáži u Darjeelingu.

Ze střechy domu na střechu světa.

Most z Bengálska do Sikkimu.

Gompa v Tashidingu.

Čajovníky.

Pravěké rostliny.

Ze školy domů.

Zpěvník.

Mniši zlobí o přestávce.

20. únor 2012

Jsme v Gangtoku, stále v indickém státě Sikkim.

Na heliportu pod masivem Kangčendžongy.

14. březen 2012

Jsme v Dillí. Ze Sikkimu jsme se vydali do hlavního města Assamu, abychom zjistili možnosti cestování v pohraničních indických státech. Nakonec jsme se pro nedostatek času vydali jen do Megalaye. V tomto lehce hornatém, tvrdě matriarchálním státě nad Bangladéší jsme strávili pár fyzicky i duševně osvěžujících dní, než jsme se opět ponořili do horké prašné nížiny cestou do Dillí. Zde vymetáme nejrůznější slepé uličky byrokracie a absolvujeme rozmanité procedury, abychom měli kam opustit Indii. Zda se to podaří a kam odsud nakonec pojedeme, není zatím jasné. Prozatím zde úspěšně a poklidně táboříme v úřednické čtvrti a děláme si obrázek o tom, čeho jsou úředníci státních institucí schopni a čeho ne.

Megalajské kopečky nad Bangladéší.

Sloníci v práci.

Květ.

Řeka pralesem.

Assam, první sběr.

Moji solární bratříčci.

Červená panda, národní zvíře Sikkimu.

Megalajské podhůří.

Na pastvě mezi banánovníky.

Každé ráno.

Probuzení.

Dejte stromu šanci.

Společník u oběda.

22. březen 2012

Jsme v Dillí, ale už ne na dlouho. Poslední dva týdny jsme se pokoušeli získat víza do Pákistánu, abychom přes Írán mohli pokračovat na sever do Turkmenistánu. Mezi oficiálními informacemi od české ambasády a realitou ale existuje značný nesoulad. Víme o Češích, kteří už mnoho týdnů na pákistánská víza marně čekají, a to nás přivedlo na nápad požádat o pákistánská víza v Praze v nepřítomnosti. Stanovisko pražského zastoupení Pákistánu bylo ale jednoznačné: „Jste-li v Dillí, požádejte v Dillí.“ Přestože od toho mnoho neočekáváme, rozhodli jsme se žádosti zde podat. Prorazili jsme první vlnu pákistánské defenzívy: „Jste-li Češi, požádejte v Praze.“ Dalších několik dní jsme čekali na interview s konzulem. Dnes jsme ho po mnohahodinové čekačce absolvovali s očekávatelným výsledkem, totiž že se nic neví a že nás musí schválit Islamabád. Jak dlouho to může trvat, víme: týdny a měsíce. Jelikož nám indická víza vyprší za několik dní, museli bychom buď žádat o jejich prodloužení, nebo tuto krásnou zemi opustit. Nespekulovali jsme dlouho a zvolili to druhé. Dnes tedy vyrážíme do země ještě krásnější, do Nepálu. Necháme si dát vízum s co nejdelší platností, což by měly být tři měsíce. Do té doby buď zjistíme nějaký způsob, jak poslat Defíka v krabičce do Ulanbataru, nebo pokud se proberou Pákistánci, uděláme si indické tranzitní vízum na přejezd na západ. Nestane-li se ani jedno, ani druhé, třeba budeme moci požádat o nepálské občanství.

Defík má narozeniny.

Land Rover chce řídit opravdu každý.

11. duben 2012

Jsme v Kathmandu. Na útěku z Dillí do Nepálu jsme se naštěstí stihli podívat do mapy a poslední dny platnosti indiánského víza strávili kodrcáním krásnou krajinou horského státu Uttaranchal.

Do Nepálu jsme vstoupili nejzápadnějším přechodem a svižný průjezd nepálskou nížinou jsme přerušili výletem do džungle v národním parku Bardia. Z Pokhary jsme se na redukci vydali na trek do kopců kolem sedla Panchasee. Počasí nám dopřálo několik zamžených pohledů na masiv Annapurny. Nyní v Kathmandu už několikátý den úřadujeme. Pákistánci zde mají velvyslanectví, a tak se i tady ucházíme o jejich víza. Abychom je dostali, museli bychom si ale založit živnost a nejprve se stát nepálskými byznysmeny, turistům se zde totiž pákistánská víza nevydávají. Co se dá dělat, někde člověk své obchodní štěstí zkusit musí.

Defík na treku.

Východní strana sedla Panchasee.

Kůže vystavená přímému slunečnímu záření.

Partička.

Uttaranchal, zastavení na pár slov.

Svahy Uttaranchalu.

Pro výstrahu ponechán.

Volnost pro každého.

Lotosový chrám v Dillí.

26. duben 2012

Jsme opět v Kathmandu. Byli jsme se podívat do oblasti Everest Base Camp treku, kde jsme chodili na procházky a Defem jsme se vydali do kopců neznámými vesničkami. Na jedné z vycházek jsme pořídili následující snímek. Je to část Himálaje, o níž nevíme, která to je, protože nevíme, kde jsme byli. Ztracení jsme ale určitě nebyli, protože jsme ani nevěděli, kde být chceme.

Panorama z vycházky.

14. květen 2012

Jsme opět v Pokhaře. Minulých deset dní jsme strávili návštěvou okolí Annapurny. Celý masiv jsme objeli západní stranou směrem k severu. Navštívili jsme spodní Mustang a nahlédli do horního, Defem jsme tam vyšplhali ke hranici čtyř tisíc metrů a pak sami ještě trochu výš.

Pole lán.

Rybář vychovává ryby.

Ve sprše.

Přirozenou cestou.

Spodní Mustang.

Večerní ohýnek.

Horský plevel.

Údolí horního Mustangu.

Země motýlů.

Směr Thorung La.

Drsná kráska.

Neviditelní.

Čaroděj nad zemí.

Příprava večeře.

31. květen 2012

Jsme v Kathmandu a připravujeme se na odjezd do Indie. Chystáme se jet domů přes Pákistán, Čínu, Kyrgyzstán, Kazachstán a Rusko. V minulých čtrnácti dnech jsme viděli, jak v Nepálu vypadá sedmidenní generální stávka doplněná o blokádu silnic, navštívili jsme několik hinduistických poutních míst a chrámů u nedůstojně stojatých vod svatých řek a byli jsme pozváni na řízky s bramborovým salátem. Zdejší byrokracie má svá specifika, například jsme poznali, že mříž v okénku na úřadě nejenom chrání úředníka před občanem, ale také občana před úředníkem. V Nepálu jsme také zjistili, že najatá ochranka není schopna zasáhnout při povelu „Vyveďte je!“, což hezky doplnilo naši zkušenost z Indie, že toho není schopna ani při povelu „Zadržte je!“ Položku statistiky „Předané úplatky“ držíme na nule, také se nám na úřadech moc nedaří.

Nejdřív jsme oživili možnost jet přes Tibet a Čínu do Mongolska. Získali jsme kontakt na fungující čínskou cestovku, s níž přes Čínu přejíždí velká část bělochů cestujících po Asii autem. Číňané jsou ale nevyzpytatelní. Letos se Tibet otevřel 28. dubna a už o čtrnáct dní později Čína zavedla pravidlo, že autem smí do Tibetu jen skupina o minimálně 5 členech jedné národnosti, nebo rodina o minimálně 4 členech. Ani lidé, kteří mají průjezd pro sebe a svůj obytný vůz domluvený a předplacený půl roku dopředu, nemají jistotu, že je Číňané do Tibetu pustí. Cestovka už také začala další žadatele odmítat. Takže další jistotou naší cesty je, že přes Tibet se domů nedostaneme.

Čínská cestovka nám ale zařídí přejezd do Kyrgyzstánu. Na ten nám sice stále chybějí pákistánská víza, ale Asie už nás naučila, že taková maličkost nesmí člověka zastavit. Pákistánskou ambasádu v Kathmandu nepřesvědčila ani naše ochota pořídit si nepálská byznys víza a prohlásila, že nám coby občanům třetí země víza prostě nedá. Naše žádost o víza podaná v Dillí 22. března už nejspíš definitivně zapadla na příslušném úřadě v Islamabádu. Nicméně jsme v duchu asijského Kocourkova napsali dopis pákistánskému zastoupení v Praze, že jsme přerušili špionáž pro USA, a ujistili jsme všechny relevantní buňky Al-Káidy, že nám v podstatě jde jen o to vrátit se domů. Nepálské indicie naznačují, že by to mohlo zabrat.

Neúplatný úředník.

Kdo vede koho.

Na řece Kálí Ghandakí.

12. červen 2012

Jsme v Dillí, opět v Indii. V Nepálu jsme si dokázali po tříměsíčním boji opatřit pakistánská tranzitní víza, a to i přesto že hranice mezi Nepálem a Pákistánem je teprve ve výstavbě. Předcházela jim ještě víza indická a čínská. Poté jsme absolvovali sestup do rozpálené indické placky a tisícikilometrový přesun zakončili v jejím hlavním městě. Zde jsme si opatřili víza kyrgyzská a zítra si vyzvedáváme víza Kazachstánu. Vízové žně doplňujeme vyřizováním očkovacího průkazu pro Defíka, aby se ho v Číně nebáli. Pro hladký průběh registrace vozu na čínské značky jsme dodali fotky s nálepkou Free Tibet na dveřích.

Měsíc červen v Dillí vyniká zejména vysokými teplotami. Přes den bývá kolem 45 stupňů a bezvětří. V noci se naštěstí ochlazuje, a to i na 39. V takových podmínkách Def odmítá vychládat, takže z výbavy nyní navíc nabízí celonočně vytápěnou matraci. Posledních několik nocí z nedostatku lepších nápadů trávíme v klimatizovaných hotelech. Tím na sebe upozorňujeme víc než obvykle, Def před hotelem dokáže přilákat protiteroristické komando i uprostřed noci. Na recepci pak vysvětlujeme, že ho využíváme jen pro mírové účely.

Vedrem zahnáni do hotelu.

28. červen 2012

Jsme v Lehu, v severoindickém státě Jammu a Kašmír. Cesta z nížiny nás provedla přes několik čtyřtisícových sedel. Poprvé jsme viděli stáda jaků.

Přelet nad Himálajem.

Za sedlem Rohtang.

O prádlo je postaráno.

Kýčovka z ledového království.

Ten uprostřed vypadá jak jak.

Ranní domlouvání.

12. červenec 2012

Jsme v Gilgitu, v severopákistánském Baltistánu. Po překonání punjabské rozpálené placky na indické a poté i pákistánské straně hranice jsme se zakousli do hornaté krajiny severně od Islamabádu. Prošli jsme si bazar v Abotabádu a kromě místních ovocných laskomin jsme si užili přátelskou atmosféru celého města. Již tak zajímavou trasu Karakoram highwaye jsme doplnili třísetkilometrovou zkratkou přes sedlo Babusar. Aby toho výletování nebylo málo, zajeli jsme se malou odbočkou podívat na horské louky. Intenzivní offroadové využití Def odnesl nejprve na brzdách, což doplnil gejzírem z brzdiče, a poté nám praskla pravá přední pružina. Def sice v pokleku urazil ještě skoro osmdesát kilometrů terénem, ale pak už byla léčba svářečkou nevyhnutelná. Zároveň jsme oslavili třicet tisíc kilometrů na cestě.

Tančící strašidla.

Jestli nespadne, vezmu to taky s rozeběhem.

V klášterní knihovně.

Kostel sv. Lukáše v Abotabádu.

Ze sedla Babusar.

Včelařem v himálajském údolí.

Zkratka na Karakoram highwayi.

Pákistánská fešanda.

26. červenec 2012

Jsme v Narynu, v Kyrgyzstánu. V poklidné a přátelské oblasti Hunza v severním Pákistánu jsme kvůli krátkému tranzitnímu vízu nemohli strávit tolik času, kolik by si krásná Hunza zasloužila. Platnost víza jsme nakonec stejně přetáhli, když jsme tři dny čekali, až armáda uvolní cestu k Atabádskému jezeru. Ze dvou úředníků, kteří by nám bývali mohli pomoci, nám jeden lhal a druhý se před námi schovával. Pohraniční oficíři byli ale vstřícní, a tak jsme 20. července v sedle Kunjerab zahájili krátké čínské dobrodružství.

V Číně je dobrý klient ten, který drží hubu a platí. To jsme nedokázali bezvýhradně a na oplátku nám Číňané, které jsme za svůj přejezd platili, lhali, zadržovali naše doklady a připustili, že když nezaplatíme, kolik si řeknou, nenechají nás ze země odjet. Služby odpovídaly ceně v bangladéšské měně a nikoli v eurech. Zato nátlak, vydírání a manipulace byly prvotřídní. Ani porušovat oficiální nařízení nebyl žádný problém, jen když se dobře slouží hlavnímu čínskému božstvu, jímž jsou dnes prachy. V takovém lidském hnoji jako při vyjednávání přejezdu Číny jsme se dosud nebrodili.

Na kyrgyzstánské straně hranice u sedla Tourgart nám voják zkříženými pažemi jasně sdělil, že nás do své země nepustí. Přestože čtyřikrát rezolutně prohlásil „Nazad – Čína!“, ani na vteřinu jsme nepochybovali, že tahle země bude skvělá. Společnost nám tu dělají koně, velbloudi a svišti.

V sedle Kunjerab na Karakoram highwayi.

Chov koní v Kyrgyzstánu.

Pojedeme trajektem.

Čínský Šintiang.

Zvířecí trh v Kašgaru.

Karakoram highway na čínské straně.

V peci.

Oba jsou zvědaví, oba se bojí.

15. srpen 2012

Jsme v Karakolu, poblíž kyrgyzstánského jezera Issyk Kul. Nějaký čas jsme strávili v údolích kolem vesnice Naryn a u jezera Son Kul, kde Def nakonec nezapadl do bláta. V Biškeku jsme si kvůli vízu vyčekali otvíračky na ruské ambasádě, díky vypracovaným sebeobranným mechanismům nám ho však ambasáda dokázala nedat. Vyrazili jsme na východ k jezeru Issyk Kul a na výlet do údolí Chong Ak-Suu. Zde býval horský přechod do Kazachstánu, dnes ale nefunguje. Podnikli jsme ještě jeden výlet do hor až k místu Altyn Arašan. Svařované pružině se to nelíbilo, pracuje na tom, aby se znovu podívala za svářečem. Plánovali jsme jet z Karakolu dále na východ údolím Karkara a přejít do Kazachstánu přechodem poblíž Kegenu. Ani tento přechod dnes ale nefunguje. Kdy bude opět otevřen, oficiální zdroje nevědí, a podle místních obyvatel to bude, až si usmyslí kazachstánský prezident Nazarbajev. Na to se už nám čekat nechce, takže se vydáváme zpět do Biškeku a pak přímo na sever do Kazachstánu.

Vážka zelenohlavá.

Karavanseraj Tash Rabat.

Stánek s občerstvením.

4. září 2012

Jsme v Astaně, hlavním městě Kazachstánu. Při vstupu do Kazachstánu jsme se nečekaně vyhnuli důkladné prohlídce vozu v čínském stylu, která začíná pokynem „Všechno ven a auto na jámu!“ V Almatě jsme konečně úspěšně podali žádosti o ruská tranzitní víza, a získali tak týden volna bez pasů. Vyrazili jsme na východ do pohraničních hor, které už známe z druhé strany z Kyrgyzstánu. Navštívili jsme kaňon řeky Čaryn a spodní jezero Kolsay. V údolí Karkara jsme si v zóně střežené bdělou armádou odpočinuli před návratem do Almaty pro víza. Def se odmítnul do tohoto zbohatlíkova vracet, zadřel kladku řemene motoru a počkal na benzínce před městem, než jsme vyzvedli víza a sehnali nové ložisko do kladky. S ruskými vízy v kapse jsme se vydali do Džungarských hor u čínských hranic hledat jablečné pralesy. Jelikož naše pravá přední pružina byla už na tři kusy, offroadovou honičku Land Roveru s UAZem jsme vzdali ve prospěch kazachstánské armády a nechali se z Džungarie vyhostit.

Stepí na Astanu.

Jihovýchodní Kazachstán.

Kaňon řeky Čaryn.

Podoba kazachstánského venkova.

V protisměru rošťák.

Na západ.

17. září 2012

Po 42 045 kilometrech jsme opět doma.

Dorážíme.

Od Astany jsme jeli na hranici našich a Defových možností, což znamenalo 400 až 500 kilometrů denně. V soubojích s ruskými Kamazy jsme svoji kůži nedali lacino. Bojovali jsme o každý metr a drželi tak časový plán přejezdu. Na hranicích si na nás ale smlsli ruští celníci, kteří nás zadrželi a skoro 24 hodin vymýšleli, jak nás ztrestat za neexistující prohřešek. Když nás konečně propustili, příležitosti využili imigrační úředníci, kteří nám dali pokutu za 8 hodin prošlé vízum. Cesta přes Ukrajinu a Slovensko už proběhla dobře v rámci asijských i evropských standardů. Poslední opravu na Defovi jsme dělali na parkovišti v Rožumberoku, měnili jsme kříž kardanu.

Podoba ukrajinského venkova.

Vážka modrohlavá na letadlové lodi.

Na cestě Aktuality | 5

Navštívili jsme

Jižní Amerika

Během dvouměsíční výpravy jsme se projeli sever Chile, navštívili NP Lauca a měděné doly Chuquicamata. V Peru jsme se pokusili o výstup na vulkán Misti (5800 m), sestoupili do kaňonu Colca a podnikli týdenní trek Andami z vesnice Mollepata na Machu Picchu. Navštívili jsme i další slavná místa incké civilizace. V Bolívii jsme kromě La Pazu viděli tradiční ostrovy jezera Titicaca, navštívili bolivijské pohřebiště vyřazených vlaků Cementerio de Trenes a podnikli terénní expedici solnou pouští Uyuni do Atacamy.

Trek směrem k Machu Picchu. /foto: Jája

Pod vulkánem Misti. /foto: Jája

Cestou přes solnou poušť. /foto: Jája

Island

Léto na Islandu jsme naplnili okružní jízdou, trekovaním po několika ledovcích a v oblasti Landmannalaugar, splutím říčky Blandá, výstupem na Heklu a pozorováním krásné islandské přírody.

Islandským vnitrozemím.

Na pálavě po Jokulsarlónu.

Sledujeme papuchalky.

Indie

Během více než měsíčního pobytu v Indii jsme poznali himálajský stát Himachal Pradesh. Úzkorozchodnou dráhou jsme se dostali do hlavního města Šimly, dříve letního sídla vlády Britské Indie, a odtud jsme se autobusy vydali do oblasti u hranic s Tibetem (Tabo, Dhankar Gompa aj.). Z údolí řeky Spiti jsme podnikli týdenní přechod hřebenu do údolí řeky Parvati (sedlem Baba Pass, 4300 m). Navštívili jsme dalajlamovo exilové sídlo v Dharamsale.

U hranic s Tibetem.

Vyčkávání u zřícené silnice.

Indickým Himálajem.

Turecko – Írán

Turecko jsme směrem na východ projeli severem země a zdrželi se v severovýchodní části v okolí Araratu, kde se turecká kultura mísí s kurdskou a arménskou. Navštívili jsme zbořené arménské kostely a donedávna zakázané bývalé hlavní město Arménie Ani. V Íránu jsme kromě větších měst Tabrízu, Teheránu, Isfahánu a Shírázu navštívili zigurat Chogá Zanbil a starověkou Persepoli. Cestou zpět přes Turecko jsme se vydali jižním obloukem přes území jižního Kurdistánu u hranic se Sýrií a přes helénské památky na egejském pobřeží Malé Asie.

Pod Araratem.

Perská mešita.

Na cestě.

Navštívili jsme | 6

Social Fiction

Povídky v této sekci vznikly jako volný literární útvar a jakákoliv podobnost postav či dějů se skutečností je čistě náhodná. Zdravíme zpravodajské služby a žádáme je, aby tento materiál nepoužily ani proti nám, ani proti osobám v textu zmíněným.

Spravedlnost

       Šli jsme po betonovém mostě přes Gangu. Vozovka duněla pod náporem náklaďáků a pod námi rychle plynula voda. Vznešená posvátnost oděná do špíny povinné každodennosti. Podle mě to ani není Ganga, ale to by místní rozlítilo. V podstatě jsou to tady od určité chvíle všechno Gangy, dokud se řeky stékají, nevzniká tolik otázek, jako když se řeka začne dělit. Smířlivě tedy končíme na tom, že to Ganga je, hlavně u levého břehu.
       Na vysokém náspu, kde z mostu klesá třináctka, tu stojí ohořelý vrak autobusu. Tráva kolem je opasená, ale pod ním se jí celkem daří, vrak tu stojí už dlouho.
       „Nějaká nehoda?“
       „Tak něco.“
       Tady má každá nehoda svůj zvláštní osud. Dozvídám se, že nikdo nemá pojištění, a tak je na každém, jak se s kým dohodne. Odpovědnost za vlastní chování zde má jiný rozměr než u nás, čin zde předchází rozmyslu, a tak místo odpovědnosti přichází lítost. Vzhledem k možnostem běžného Inda to ale není účinná lítost. Během vteřiny napáchá víc škody, než na jakou může vydělat za zbytek života.
       „Hlavní tedy je, aby ses vždycky nějak dohodnul, to je důležitější, než co způsobíš.“ Trochu jsem nad tím kroutil hlavou, ale poslouchal jsem dál.
       Když dojde k nehodě, srotí se dav lidí a ti přidávají své emoce na jednu nebo na druhou stranu, většinou křičí a nadávají tomu, kdo je míň poškozený, nebo kdo je míň zraněný. Pokud se strany rychle nevypořádají, začnou dav ovládat příbuzní zúčastněných, které je třeba co nejdříve a v co největším počtu přivézt na místo. Jako svědek působí každý přítomný, bez ohledu na to, kdy k nehodě dorazil. Místní mají vždy lepší pozici než přespolní. Pokud někdo zavolá policii, ta se drží v povzdálí a nijak nezasahuje do vyjednávání. Mnohem důležitější, než jak k nehodě došlo, je to, aby výsledné narovnání bylo dlouhodobě udržitelné. Za viníka tedy nelze označit člena vlivné rodiny, protože ta by to tak nenechala a způsobila by všem ještě víc obtíží. Policie dokola vyslýchá svědky, ale nevyšetřuje na místě, nezaznamenává stopy. Oba účastníci mají právo obrátit se na soud. Nehoda je ale policií navždy zachycena tak, aby u soudu bylo možné za viníka označit kohokoliv. Soud se protokoly nezabývá, rozhodne podle toho, kdo mu víc zaplatí.
       „Co mám tedy dělat, když mě někdo nabourá?“
       „Dohodni se s ním, vždycky je lepší se s ním dohodnout, i kdybys mu měl zaplatit.“
       „To je přece absurdní.“
       „Je lepší se nehodám vyhnout. A hlavně nikomu nepomáhej, to by ses mohl dostat do pěkné šlamastyky. Je přece přirozené využít toho, co je k dispozici, pokud někomu pomůžeš, ukážeš tím svou slabost a své prostředky, je přece přirozené, že o to víc z tebe bude chtít vytáhnout. Než se hádat mezi dvěma je někdy pro všechny snazší to prostě hodit na třetího, těžko tu u někoho získáš zastání, o tebe tady nikdo nestojí. Nediv se ani, že zranění zůstanou ležet na silnici, kdo by jim pomáhal?“
       „U nás je pomoc zraněným na prvním místě,“ zkusil jsem namítnout.
       „V nemocnici nikoho neošetří, pokud za něj nezaplatíš předem. Nemá tedy smysl někoho vézt do nemocnice, než budeš vědět, kdo to zaplatí. A jestli za někoho zaplatíš ošetření, tebe obviní, žes mu to způsobil. Je to jako přiznání viny. To je přece logické, proč bys to jinak platil?“
       Nezbývalo mi, než brát jeho slova vážně. Všiml si toho a ve svých radách pokračoval.
       „Kdyby ses do něčeho připletl, vždycky je lepší zaplatit. Jsi cizinec, určitě máš peníze a všichni to vědí. Je jedno, co se stane, bude to jen otázka peněz. Všechna hysterie a nářek budou jen proto, aby z tebe dostali co nejvíc. Když zaplatíš, dopadne to dobře.“
       Po chvíli ještě dodal:
       „Ty budeš vždycky platit, pokud se ti nepodaří ujet. Když to půjde, je nejlepší ujet, i kdybys někoho zranil. Všichni to tak dělají, pokud můžou. Jeď co nejrychleji a co nejdál. Čím dál budeš, tím líp pro tebe.“
       Tuto myšlenku jsem přijímal dost neochotně, čehož si všiml, a doplnil:
       „Často je na silnici jedno nabourané auto se zraněnými, druhé ujelo a každý se bojí zastavit a pomoci, aby nakonec vinu nehodili na něho.“
       „No, a jak to bylo s tím autobusem?“
       „Nikdo o tom tady nemluví, ale všichni to vědí. Tehdy to ale nebyla otázka peněz. Dokonce to pak i vyšetřovali, ale na nic se nepřišlo, jako pokaždé.“
       S tím jsem se nespokojil a po naléhání jsme se dozvěděl:
       „Vběhnul mu pod kola malý kluk. Byl na místě mrtvý. Zavolali jeho mámu, ale ta jenom křičela, otec byl tehdy úplně na mol už od rána. Lidí pořád přibývalo a nikdo nevěděl, oč přesně jde, na zemi ležel kluk a řidič křičel, že ho vůbec neviděl. Všichni z autobusu vylezli, pak dav řidiče umlátil a autobus vypálil. Tělo kluka i řidiče hodili do řeky. Ani kluk neměl pohřeb. On tady život člověka nemá velkou cenu, ale dítě je vždy nevinné, tak co s tím jiného.“

Bangladéšská autoškola

       Vážení, jménem státní společnosti Bus&Truck Bangladesh vás vítáme na letošním dni otevřených dveří. Automobilová doprava v Bangladéši je na vzestupu, a naše autoškola vám i letos nabízí řadu atraktivních studijních programů. Jejich absolventi najdou uplatnění v autobusové i kamionové dopravě a v neposlední řadě se coby zkušení řidiči mohou těšit dobrému společenskému statusu.

       Je smutným faktem, že Bangladéš čelí značnému tlaku zahraničních firem, které se u nás chtějí prosadit s kamionovou dopravou a vytvořit tak našim firmám konkurenci. Přestože se stát všemožně snaží jejich příliv regulovat a zavedením různých forem znevýhodnění se mu také podařilo část cizích firem odradit, některé u nás přesto vytrvávají. Jak jistě chápete, tato situace klade zvýšené nároky na naše řidiče. O rychlost jde především, a tak chtějí-li se naši řidiči v konkurenci udržet na předních pozicích, stojí před úkolem dokonale zvládnout své řemeslo.

       Od toho jsme tu my. V naší společnosti vás naučíme vše, co správný řidič potřebuje k tomu, aby se stal skutečným králem silnic (a dálnice kolem Chittagongu). Letos otevíráme tři studijní obory: „bachellor,“ „master“ a nově akreditovaný je doktorský studijní program „gangster“.
       V bachellorském programu se naučíte ovládat základní dovednosti při přepravě osob. Například pochopíte, proč je výhodné v nočních hodinách oddělit řidičský kokpit od zbytku autobusu zamykací mříží. Uplatnění najdete na lokálních autobusových linkách nejenom u nás, ale nově také v Indii, kde se ještě mají čemu učit a kde si našich řidičů, byť i jen se základním vzděláním, velmi cení.
       V masterském programu uplatníte dovednosti získané v základním cyklu, rozvinete je a prohloubíte. Uplatnění naleznete podobně jako u bachellora, budete ale kvalifikováni zejména pro meziměstské a dálkové linky. Zejména vás ocení přepravní společnosti, kterým jde o to být na místě jako první, tj. všechny.
       Přijetí do gangsterského programu předpokládá úspěšné absolvování předchozích dvou cyklů a několikaletou praktickou zkušenost s řízením v Dhace a na dálkových linkách. Pro úspěšné absolvování programu musí uchazeči prokázat schopnost poznatky nabyté v předchozích cyklech tvořivě rozvíjet, musí být schopni samostatné práce na silnici a v neposlední řadě musí být jejich práce přínosem pro kulturu dopravy, čili musí obor obohatit o nový návyk či praktickou dovednost.

       Můžeme tedy shrnout, že cílem studia u nás je ovládnout vozovku a dosáhnout gangsterství. Být dokonalým řidičem je však víc než pouhá rutina, je to umění. Proto požadujeme, aby uchazeči nejprve prošli talentovými zkouškami. Zde je příklad několika otázek a správných odpovědí:

1. Jedete prostředkem silnice a proti vám se řítí kamion menší, než jste vy. Co uděláte?
       A. čekám, jestli nezmizí.
       B. začnu troubit.
       C. uklidím se do své poloviny silnice
       D. neudělám nic
D. je správně, pochopitelně, tento typ situací se obvykle vyřeší sám.

2. Jedete prostředkem silnice a proti vám se řítí kamion stejné velikosti, jako jste vy. Co uděláte?
       A. čekám, jestli nezmizí.
       B. začnu troubit.
       C. uklidím se do své poloviny silnice
       D. neudělám nic
A. je správně. Ve většině případů je to postup zcela dostačující.

3. Jedete prostředkem silnice a proti vám se řítí kamion větší, než jste vy. Co uděláte?
       A. čekám, jestli nezmizí.
       B. začnu troubit.
       C. uklidím se do své poloviny silnice
       D. neudělám nic
B. je správně. Málokdo v dnešní době doceňuje sílu klaksonu.

4. Jedete prostředkem silnice, proti vám se řítí kamion větší, než jste vy, a zbývá posledních pár metrů před nárazem. Co uděláte?
       A. čekám, jestli nezmizí.
       B. začnu troubit.
       C. uklidím se do své poloviny silnice
       D. neudělám nic
Nerad to říkám, C. je správně. Bohužel.

5. Snažíte se předjet kamion před vámi a konečně se objeví zatáčka, kam není vidět. Co uděláte?
(Pozor: možno více správných odpovědí.)
       A. Počkám, až budu mít volný výhled.
       B. Vyrazím. Pokud se v protisměru něco objeví, uberu a vrátím se za kamion.
       C. Vyrazím. Pokud se v protisměru něco objeví, strhnu volant. Mezitím zmizí kamion, který předjíždím.
       D. Vyrazím. Pokud se v protisměru něco objeví, přidám. Pokud to, co se objevilo v protisměru, nezmizí samo, začnu troubit.
Uznáváme odpovědi C. i D., zde je možno nechat projevit osobnost řidiče.

       Kromě talentových zkoušek požadujeme silnou pravačku (šlapání na plyn může být únavné) a dobrý zrak (schopnost vidět alespoň 15 metrů dopředu). Odvolání proti výsledkům směřujte na Komisi silničních veteránů. Dotazy nesměřujte. Děkuji za pozornost a jménem naší společnosti vám přeji šťastné cesty.

Aliho kotel

Opustil jsem Jinnah street a zamířil na Kandahari bazar. Jeden z obchůdků hrdě nesoucí nápis „Zbraně a střelivo“ mě nalákal dovnitř. Na zdi visela americká lovecká puška a pod zmatnělým sklem pultu byly vyrovnány papírové krabičky s náboji. O pult se oběma rukama opíral Azadeh. Jinak byl obchod prázdný. Rozhlédl jsem se po holých stěnách a zeptal se, kolik stojí ta puška. Azadeh se dobrotivě usmál, otázku čekal.
       „Tisíc dolarů, ale na prodej je jenom na zbrojní pas.“
       Pokynul jsem hlavou, že je to skutečně hodně, a že je škoda, že ani licenci nemám. Karty jsou na stole, ale hra teprve začíná.
       „Odkud jsi?“ Začal Azadeh jakoby znovu.
       Rovnou říkám, že z Československa.
       „Brno?“
       „Ne, z Prahy, ale do Brna je to kousek.“
       Každý tady zná zbraně z Brna. U Azadeha jsem dost stoupnul.
       „Sháníš něco pro sebe, nebo něco speciálního?“
       „Pro sebe. Pistoli, ale nové jsou drahé.“
       „Kolik můžeš dát?“ Azadeh zavětřil.
       „50, maximálně 80 za zbraň, plus za náboje,“ vybalil jsem popravdě.
       „Něco ti nabídnu, dám ti vědět. V kterém bydlíš hotelu?“
       „Přijdu sem.“ Na to, kde bydlím, se mě tu ptají zbytečně často.
       Domluvili jsme se, že se zastavím za dvě hodiny. Odpoledne měl pro mě Azadeh připravené dva muzeální kousky pistolí, jedna čínská, zásobník skoro nešel vysunout, a jedna ruská klasika, taky už dost opravovaná. Zběžně jsem je prohlédl a začal uvažovat, že zůstanu beze zbraně. Střílet z nich bude stejně nebezpečné pro cíl jako pro střelce. Azadehovi jsem řekl něco neurčitého a že bez zkušební střelby z toho nic nebude. Nijak se nehněval a asi se ani nedivil. Zeptal se mě, jestli můžu být zítra v Aliho kotli, že by je tam po někom poslal. Vycítil jsem příležitost a přiznal, že se tam sám nedostanu. Zeptal se znovu, ve kterém bydlím hotelu, že mě v deset ráno někdo vyzvedne. Důvěra se oplácí důvěrou. Řekl jsem jméno hotelu a potvrdil, že budu sám.
       Aliho kotel je plato asi dvacet kilometrů severně od Quetty. Od odbočky z hlavní, kde policie kontroluje, aby se zbraně nevozily viditelně na autech, je to sem ještě asi šest kilometrů. Platí zde jednouchá pravidla. V Aliho kotli žádné zbraně nemění majitele. Kdo je přiveze, ten je také odveze. Na místě se neobchoduje, peníze tu nejsou zapotřebí.
       Vyzvedl mě mladší bratr Azadeha Mehmet. Mehmet bral celý den jako nedělní výlet a díky mně také jako příležitost, jak se trochu předvést. Jel s námi ještě jeden Paštún, který za celou cestu z Quetty nepromluvil.
       Mehmet mi začal vysvětlovat, jaké mám štěstí, že mě Azadeh pozval, že do Aliho kotle cizinci normálně nejezdí, ale že se nemusím ničeho bát, že jsem pod jejich ochranou, a další řeči. Slyšel jsem jich už hodně a věděl jsem, že spíš opak je pravdou. V rámci jejich ochrany mě bude držet trochu stranou a každému pak bude říkat, že jsem obchodník se zbraněmi přímo z Československa. České zbraně tu mají dobré jméno, na rozdíl od jiných se tu dají sehnat za dobré peníze i úplně nové, a to ve velkém. Oboustranně výhodná pozice exotického hosta mi nijak nevadila.
       Když jsme zaparkovali, dostal jsem své pistole a Mehmet pomohl vyložit z auta dva těžké pytle bezejmennému Paštúnovi. Panoval tu čilý ruch, ale každý se staral o své. Má přítomnost vzbudila méně povyku, než jsem čekal. Azadeh mě ohlásil předem. Nevím, co komu řekl, ale nikdo už se víc neptal, odkud jsem a co tu dělám.
       Aliho kotel funguje jako velká zkušebna zbraní. Každý, kdo zbraně kupuje, si je zde zkouší nebo nechává zkoušet, jsou tu znalci, kteří sami neobchodují, ale platí za autoritu v oboru a posuzují stav a kvalitu pro druhé. Ty v Aliho kotli můžete potkat téměř každý den.
       Kromě místa kolem aut, kde se odehrávají přehnaně srdcervoucí gesta vítání a loučení těch, kteří si zde dali schůzku, je tu centrální část, kde na plachtách na zemi sedí Balúčové a Paštúni z obou stran hranice a donekonečna rozebírají a skládají nejrůznější zbraně.
       Až za touto částí, která zdálky připomíná běžné tržiště, je samotný Aliho kotel. Plato je zde asi o deset metrů níže než okolní rovina a táhne se asi dvě stě metrů do kuloáru tvořeného okolními štíty. Kuloár je v místech, kde se z plata zvedá, zavalen sesutým kamením a platí za bezpečnou cílovou plochu této impozantní přírodní střelnice. Studený suchý vzduch dává celému prostoru zvláštní akustiku, a právě té přisuzují místní znalci velkou váhu.
       Po mechanických zkouškách funkčnosti a kompletnosti a zástřelu na zvolený cíl je zvuk to, co rozhoduje o výsledném verdiktu znalce. Zbraně se tu testují i jinak, vše, co si zákazník přeje. Často se zkouší přehřívání komponent při nepřetržité střelbě, zvlášť u zbraní upravovaných pro vyšší kadenci. Na jednom pickupu jsem uviděl automatické pušky zabalené v ledu. Mehmet mi hned ochotně vysvětloval, že u čínských pušek se v mrazu zasekává přebíjení.
       Se zájmem jsem s Mehmetem procházel Aliho kotel a nechal si vše ukazovat. Z Pákistánu i Afghánistánu se sem sjíždějí obchodníci a domlouvají, co a v jaké kvalitě kdo od koho koupí. Nepochyboval jsem, že je to byznys stejný jako každý jiný. I tady platí, že kdo se vyzná, je ve výhodě. Kdo se nevyzná, tomu stojí za to zaplatit si odborníka.
       Čemu jsem ale vůbec nerozuměl, bylo to, když u ostatních aut zastavil mikrobusek se složeným satelitem na střeše a s hrdým názvem malajsijské televize. Opravdu z něho vystoupil televizní štáb a začal chystat kameru a další techniku. Mehmet si škodolibě vychutnal můj nechápavý výraz a pak se dal do učitelského vysvětlování.
       „Když potřebují udělat reportáž z války v Afghánistánu, dorazí do Quetty, ubytují se v dobrém hotelu s vlastní restaurací a začnou zjišťovat, jak je to s přejezdem do Kandaháru,“ popisoval Mehmet běžný postup zahraničních štábů.
       „V Quettě jsou lidé, kteří zajistí bezpečný přesun kohokoliv mezi Quettou a Kandahárem, víza ani pasy nejsou potřeba, naši partneři z Kandaháru pak zaručí ochranu během pobytu v Afghánistánu. Jeden den takového výletu ale přijde čtyřčlenný štáb asi na tisíc dolarů. Je to dobrý byznys, který se v Afghánistánu nevyplácí obcházet na vlastní pěst. Takže štáby většiny televizí své reportáže z Afghánistánu točí v okolí Quetty na pákistánské straně hranice. Je to pro všechny jednodušší.“
       Mehmet ukazoval na okolní kopce a musel jsem uznat, že nikdo doma u televize nepozná, že to není Afghánistán. Ve vesnici za Quettou se lidé nechávají natáčet jako uprchlíci, případně sehrají civilní oběti náletu NATO, a když štáb potřebuje opravdu dramatický živý vstup se zvukem střelby v pozadí, přijede do Aliho kotle. Válka živí většinu lidí, které jsem dnes potkal, televizní štáb není výjimkou, každý dělá na svém, jak dovede.
       „Je vůbec něco, co bych tady nesehnal?“ Zeptal jsem se Mehmeta vyzývavě.
       Mehmet se dlouze zamyslel, aby své odpovědi dodal na významu, a pak řekl:
       „V Pákistánu seženeš cokoliv, drogy, zbraně, ženské. Jsme obchodníci, koupit a prodat dráž je naše řemeslo a v rámci toho vyjdeme s každým. To není nějaké morální krédo, to je součást řemesla. Součástí byznysu je také pašování. Ale nebyli jsme to my, kdo stanovil tyto hranice.“
        Mehmet byl hrdý na svou otevřenost. Svá slova myslel vážně. Po krátké odmlce pokračoval:
       „Naši rodinu živí hlavně zbraně. Každá zbraň má svou cenu a vždy ji za tu cenu někdo rád koupí. Neřešíme, k čemu je kdo používá, to je jeho odpovědnost. Pákistánci nejsou všichni dobří, krade se tu a loupí, a nesnažíme se to ani skrývat. Třeba tranzit drog je tu veřejná věc, policie o všem ví. V Íránu je to to samé, ale tam ti to nikdo nepřizná. Přesto jsou tu určité limity. Nejsme atentátníci, to nám není vlastní.“
       Po této úvaze se Mehmet konečně vrátil k mé otázce.
       „Takže co tady neseženeš? Výbušniny. V celém Pákistánu je jen málo lidí, kteří dělají do výbušnin. To bys musel přes hranice, do Afghánistánu, tam dělají bomby. Byli k tomu dotlačeni po invazi NATO.“
       Než jsme vyrazili zpět do Quetty, Mehmet zase naložil těžké pytle Paštúnovi. Hluboko pod jeho vrásčitou tváří se skrýval úsměv. U auta mi podal ruku a představil se.

Social Fiction | 7

Ujeté kilometry celkem		42 045
- z toho kilometry ujeté vlevo		21 590
Spáleno litrů nafty		3 776
Průměrná spotřeba litrů na 100 km		8,98
Překročené hranice		18
Noci strávené v autě		285
- z toho na hlídaném místě		33
- na divoko		252
Noci strávené mimo auto		59
- z toho v hotelu		50
- u někoho jako hosté		4
- v autobuse		2
- v nemocnici		2
- ve stanu		1
Stáda jaků spatřená v Himálajích		4
Stáda jaků spatřená v Ťanšanu		3
Srážky s jiným vozem na silnici		3
Def nebyl schopen pokračovat v jízdě		2
Návštěvy na asijských ambasádách		47
Zastavení falešným policistům		1
Nezastavení pravým policistům		11
Píchnuté kolo		7
Svařování zahrádky		6
Zaplacené pokuty		1
Nezaplacené pokuty		2
Použití GPS k navigaci		1
Předané úplatky		0
Nosorožci spatření v džungli		2

Náklady na cestu celkem		326 872
z toho například:
Nafta		73 501
Náklady na Defa: karnet, pojištění a opravy během cesty		15 416
Zdravotní pojištění		21 560
Suvenýry		20 000
Bankovní poplatky		5 350
Ztráty vlastní hloupostí		6 000

Země	Náklady (Kč)		Pobyt (dny)
Evropa	22789	7,0 %	16	4,7 %
Turecko	26 074	8,0 %	23	6,7 %
Írán	20 460	6,3 %	17	4,9 %
Pákistán	29 425	9,0 %	31	9,0 %
Indie	96 934	29,7 %	123	35,8 %
Bangladéš	6 393	2,0 %	13	3,8 %
Nepál	41 683	12,8 %	73	21,2 %
Čína	54 679	16,7 %	4	1,2 %
Kyrgyzstán	12 559	3,8 %	24	7,0 %
Kazachstán	15 876	4,9 %	20	5,8 %

xxx Výprava do Asie 2011-12

Obsah

O cestě

Statistika k 17. 9. 2012

Peníze, peníze, peníze...

O nás